Kurz Tělo nikdy nelže

Nehodnocení

Hodnocení, souzení, analýza

Co to vlastně znamená?
1. Hodnocení, souzení a analýza
Hodnotíme počasí, vzhled, majetek, chování druhých lidí, ale hlavně sami sebe.

Celý život nás učili rozlišovat: tohle je dobré, tohle špatné. Tohle se smí, tohle se nesmí. Tohle je správné, tohle je nesprávné. Tohle bych měla cítit, tohle bych cítit neměla.

Postupně jsme se naučili velmi rychle a automaticky třídit vlastní prožívání.

Přijde zlost a hned za ní: „Proč se zlobím? To přece nemá smysl.“

Přijde smutek a okamžitě: „Nebudu přece brečet kvůli takové blbosti.“

Přijde strach a mysl ho začne vysvětlovat, zpochybňovat nebo potlačovat dřív, než si vůbec všimneme, co se v nás děje.

Hodnocení znamená, že prožitek označíme jako dobrý nebo špatný, správný nebo nesprávný.

Souzení je chvíle, kdy z takového hodnocení vyneseme verdikt. Třeba sami o sobě:

„Tohle bych neměla cítit.“
„Dělám něco špatně.“
„Jsem slabá.“
„Měla bych to zvládat lépe.“

Analýza přidává vysvětlení. Co se stalo, proč se to stalo, kdo za to může a jak spolu jednotlivé věci souvisejí.

Tyto vrstvy se často objeví velmi rychle za sebou a propletou se. Někdy si ani neuvědomíme, že už jsme od samotného prožitku přešli k jeho hodnocení, souzení a vysvětlování.

A právě to je důležité začít rozpoznávat.

2. Pojmenování není hodnocení
Pojmenování je něco jiného než hodnocení.

Když řekneš:

„Teď cítím smutek.“
„Vnímám tlak na hrudi.“
„Právě se ve mně objevuje vztek.“
„Mám stažené břicho.“
„Je mi horko v obličeji.“

Pouze zaznamenáváš, co se děje.

Nepřidáváš k tomu, jestli je to správné, špatné, příjemné nebo nepříjemné. Dáváš svému prožitku slova, aniž bys ho soudila.

A tady je důležitý rozdíl: když řekneš „jsem špatná“, už jsi vynesla soud. Když řekneš „teď se ve mně objevuje pocit, že jsem špatná“, všímáš si toho, co právě prožíváš.

Pojmenování může být hlasité, nebo jen vnitřní. Někdy přesně víš, co se v tobě děje, aniž bys to potřebovala vyslovit.

Ale když slovo vyslovíš nahlas, můžeš ho také sama slyšet. Můžeš vnímat, jestli skutečně odpovídá tomu, co cítíš.

A pokud přesné slovo nenacházíš, můžeš svůj prožitek popsat kolem něj. Třeba: „Je to takové sevření, jako by se mi něco stáhlo uvnitř.“ Nemusíš najít správný název. Důležité je, že zůstáváš v kontaktu s tím, co právě vnímáš.

3. Proč je sebeodsuzování tak zásadní
Představ si, že máš něco říct před skupinou lidí. Nebo máš vystoupit na veřejnosti, představit svou práci, říct svůj názor.

V tu chvíli se může objevit napětí v břiše, stažené hrdlo, zrychlený tep, horkost v obličeji.

A hned za tím může přijít:

„Tohle nezvládnu.“
„Co si o mně pomyslí?“
„Vypadám nervózně.“
„Nesmím se ztrapnit.“
„Proč jsem taková?“

Najednou už nevnímáš jen to, co se děje v těle. Začneš sledovat sama sebe zvenčí. Jak působíš, jak mluvíš, co děláš s rukama, jestli se tváříš dost sebejistě.

A pokud se začneš ještě odsuzovat za to, že jsi nervózní, přidá se další vrstva:

„Tohle bych přece měla zvládat.“
„Ostatní to umí. Jen já ne.“
„Nesmím dát najevo, že se bojím.“

Sebeodsouzení tě může z vlastního těla vyhodit dřív, než se do něj vůbec dostaneš.

Místo přímého vnímání toho, co se děje, začneš kontrolovat svůj projev. Snažíš se působit určitým způsobem. Sleduješ sama sebe očima druhých.

A to je velký rozdíl oproti tomu, když jsi jednoduše s tím, co právě prožíváš.

Můžeš vnímat stažené hrdlo, bušení srdce, horkost v obličeji. Můžeš vnímat i strach, že se ztrapníš. A můžeš zaznamenat také myšlenku, že bys měla být jiná.

Všechno to patří k tomu, co se právě děje.

Nehodnocení neznamená, že nervozita zmizí. Znamená, že se k ní nemusí přidávat další boj.

A právě tady se může znovu otevřít kontakt s tělem. Pozornost se nemusí stále vracet k tomu, jak vypadáš. Můžeš vnímat svůj skutečný prožitek zevnitř.

4. Příběh první – chyba v práci
Představ si ženu, která má v práci na starosti důležitou objednávku. Zapomene ji odeslat. Kvůli tomu vznikne firmě velká finanční ztráta.

Právě zjistila, co se stalo.

Její tělo reaguje okamžitě.

Ztuhne. Tvář jí rudne. Srdce se rozbuší. Dlaně se začnou potit. V břiše může cítit tvrdý uzel, na hrudi tlak a v krku sevření. Dech se změní. V hlavě jí hučí.

A teď se podívejme, co se začne dít dál.

Možná jí hlavou proběhne:

„To snad není možné.“
„Jak jsem to mohla udělat?“
„Tohle je katastrofa.“
„Co si o mně budou myslet?“
„Určitě mě vyhodí.“
„Jsem úplně neschopná.“

Všimni si, kolik různých vrstev se v této chvíli objevuje.

Je tu skutečná událost: objednávka nebyla odeslána.

Je tu analýza: co se stalo, jaká škoda vznikla, kdo se to dozví a co bude následovat.

Je tu hodnocení: „Tohle je hrozné.“

A je tu souzení sebe sama: „Jsem neschopná. Všechno jsem pokazila.“

A právě sebeodsouzení může celou situaci ještě více sevřít.

Žena už nevnímá jen tlak na hrudi, horkost v obličeji a sevření v břiše. Začne se sama sobě ztrácet. Její pozornost se upne na to, jak velkou chybu udělala, jak ji budou hodnotit ostatní a jak se před nimi obhájí.

Možná se objeví nutkání něco zatajit, vymluvit se nebo se začít bránit.

A teď si představ, že si všimne i toho, co se odehrává uvnitř.

„Mám horký obličej.“
„Cítím tlak na hrudi.“
„Břicho mám stažené.“
„Bojím se.“
„Mám strach, že přijdu o práci.“
„Teď se odsuzuji. Říkám si, že jsem neschopná.“

Všimni si poslední věty.

Ona už neříká: „Jsem neschopná.“

Všímá si: „Teď se odsuzuji. Objevuje se ve mně myšlenka, že jsem neschopná.“

To je něco jiného.

Může stále cítit strach. Může stále vědět, že vznikla velká škoda. Může přemýšlet o tom, co bude dál. Ale nemusí se každá myšlenka stát rozsudkem nad ní samotnou.

A teď si můžeš představit i vlastní podobnou situaci.

Vzpomeneš si na chvíli, kdy jsi udělala chybu a někdo se o ní dozvěděl? Nebo kdy jsi měla pocit, že jsi něco pokazila?

Co se tehdy dělo v těle?

Možná se ti stáhlo břicho. Možná se ti rozbušilo srdce. Možná jsi cítila horkost v obličeji, tlak v krku nebo tíhu na hrudi.

A co se k tomu přidalo v hlavě?

Jaká slova jsi použila sama proti sobě?

Možná se objeví i dnes, když si na tu situaci vzpomeneš.

Můžeš vnímat samotný tělesný prožitek. A můžeš vnímat i hodnocení, které se k němu přidává.

„Aha, takhle to právě mám.“

5. Příběh druhý – maminka s dítětem bez čepice
Představ si podzimní den. Jdeš po ulici a proti tobě jede maminka s kočárkem. Dítě nemá čepici. Je chladno, fouká vítr.

A v tobě se okamžitě něco ozve:

„To dítě nemá čepici?“
„Vždyť je taková zima.“
„To snad není možné.“
„Ta maminka se o něj nestará.“

Možná se objeví i další myšlenky:

„Já bych svoje dítě takhle ven nevzala.“
„Tohle je přece nezodpovědné.“
„Někteří rodiče vůbec nepřemýšlejí.“

Všimni si, jak rychle se z jednoho obrazu stane celý příběh.

Vidíš dítě bez čepice. To je skutečnost, kterou můžeš pozorovat.

Ale už nevíš, jestli je dítěti zima. Nevíš, jak dlouho je venku, jestli čepici před chvílí samo sundalo, jestli ji maminka má v tašce nebo jaké mají doma zvyklosti.

Mysl si ale velmi rychle doplní vysvětlení.

A s ním přichází hodnocení a souzení.

Teď se podívejme, co se děje v tobě.

Možná se ti stáhne čelist. Sevřou se rty. Zvednou se ramena. Můžeš cítit tlak na hrudi, napětí v břiše nebo horkost v obličeji.

Možná se v tobě objeví podráždění, nesouhlas nebo vztek.

A můžeš si všimnout, že už se díváš na druhou maminku jinak. Nevidíš jen ženu s dítětem v kočárku. Vidíš ji skrze svůj úsudek.

A teď přijde další zajímavá chvíle.

Co když si všimneš i vlastního hodnocení?

„Teď ji soudím.“
„Myslím si, že je nezodpovědná.“
„Cítím napětí v čelisti.“
„Mám stažené břicho.“
„Objevuje se ve mně podráždění.“

Nemusíš svůj úsudek obhajovat. Nemusíš ho ani vyvracet.

Pouze vnímáš, že se objevil.

A můžeš si všimnout i toho, že za hodnocením druhého člověka někdy stojí něco, co se týká nás samotných. Naše zkušenosti, obavy, pravidla, podle kterých jsme se naučili žít, a představy o tom, co je správné.

Třeba právě myšlenka: „Dobrá máma musí vždycky vědět, co její dítě potřebuje.“

A co se stane, když se podíváš i na sebe?

Možná zjistíš, že podobným způsobem soudíš také sama sebe. Když něco uděláš jinak, než sis představovala. Když nejsi dokonalá. Když někdo nesouhlasí s tvým rozhodnutím.

Nehodnocení se tedy netýká jen druhých lidí. Velmi často začíná u toho, jak se díváme samy na sebe.

6. Příběh třetí – zpráva v telefonu
Představ si, že ti přijde zpráva:

„POTŘEBUJI S TEBOU NUTNĚ MLUVIT.“

Nevíš, co se stalo. Nevíš, co ti druhý člověk chce říct.

Ale tvoje mysl už začíná pracovat.

„Co se stalo?“
„Udělala jsem něco špatně?“
„Na co přišel?“
„Je někdo nemocný?“
„Stalo se něco dětem?“
„Proč mi to píše takhle?“

Možná si vzpomeneš na něco, co jsi řekla nebo udělala. Na nedávnou hádku. Na slib, který jsi nesplnila. Na něco, co jsi někomu neřekla.

A najednou se objeví špatné svědomí.

Tělo může reagovat velmi rychle.

Srdce se rozbuší. Břicho se stáhne. V hrudníku se objeví tlak. Můžeš cítit horkost v obličeji, napětí v krku nebo neklid v rukou. Možná zadržíš dech a znovu čteš tu samou zprávu.

A teď přichází hodnocení.

„Tohle nevěstí nic dobrého.“
„Určitě jsem něco pokazila.“
„Zase jsem něco udělala špatně.“

A souzení sebe sama:

„Proč jsem to jen udělala?“
„Jsem hrozná.“
„Měla jsem to říct jinak.“
„Vždycky všechno zkomplikuji.“

Mysl už vytváří příběh, přestože zatím nevíš, co se skutečně stalo.

A možná se začneš soudit ještě za to, že máš strach.

„Proč tak panikařím?“
„To jsem opravdu tak přecitlivělá?“
„Měla bych být v klidu.“

Všimni si, jak se k původní nejistotě přidávají další vrstvy.

Teď si představ, že svou pozornost začneš vnímat i zevnitř.

Co se právě děje v těle?

Možná cítíš sevření v žaludku. Tlak pod hrudní kostí. Stažené hrdlo. Třes v rukou. Horkost v obličeji.

Možná nedokážeš najít přesné slovo. Můžeš jen popsat, co vnímáš.

A můžeš si všimnout také myšlenek:

„Představuji si, co se mohlo stát.“
„Mám strach.“
„Objevuje se ve mně špatné svědomí.“
„Teď se sama odsuzuji.“

To všechno je součástí tvého právě probíhajícího prožitku.

Zpráva se tím nezměnila. Stále nevíš, co se stalo. Ale můžeš vnímat, co všechno se v tobě mezitím odehrává.

A nemusíš každé představě uvěřit. Nemusíš každou myšlenku rozebrat a rozhodnout, jestli je pravdivá. Můžeš ji zaznamenat jako myšlenku, která se právě objevila.

„Aha, takhle to právě mám.“

7. Když si myslíme, že vysvětlujeme, ale nevnímáme tělo
Teď bych se vrátila ještě k jednomu důležitému rozdílu.

Představ si, že se tě zeptám:

„Jak se teď cítíš v těle?“

A ty odpovíš:

„Není mi dobře, protože jsem se právě pohádala s manželem. Myslí si, že bych měla každý den vařit. Chodím do práce, odpoledne jsem unavená a ještě se starám o děti.“

Vysvětlila jsi mi, co se stalo a proč se necítíš dobře.

To je analýza situace.

Ale na otázku, co právě cítíš v těle, zatím odpověď nezazněla.

Můžeš se znovu zaměřit na to, co skutečně vnímáš.

Je tam tlak? Sevření? Horkost? Tíha? Třes? Nebo něco úplně jiného?

Možná objevíš konkrétní tělesný vjem. Možná ne.

A můžeš si všimnout i toho, co se děje v hlavě:

„Teď vysvětluji, proč se cítím špatně.“
„Teď si v hlavě přehrávám hádku.“
„Teď si říkám, že bych měla zvládat víc.“

Analýza sama o sobě ještě není souzení. Můžeš si jen všimnout, že analyzuješ.

A pokud se k vysvětlení přidá hodnocení nebo odsudek, můžeš zaznamenat i ten:

„Neměla bych se tak cítit.“
„Měla bych to zvládat lépe.“
„Jsem špatná manželka.“

Všechno to můžeš vnímat.

8. Příklad z mé praxe – migréna a vztek
Mám klientku, která přicházela s migrénami.

Ptala jsem se jí, čeho si všimne, když migréna začíná přicházet.

Řekla:

„Tlak za očima. A pak hned vztek, že to zase přichází.“

Zeptala jsem se:

„A co ten vztek?“

Zarazila se. Nastalo dlouhé ticho.

Nikdy ho vlastně nepojmenovala. Vždy se soustředila na bolest a bojovala s ní. Jako by vztek nebyl součástí toho, co právě prožívá.

Zůstaly jsme u toho, co sama zaznamenala: tlak za očima a vztek, že migréna přichází.

Neřešily jsme tím příčinu migrény. Všimly jsme si další části její zkušenosti, která předtím zůstávala bez povšimnutí.

A právě to je důležité.

Pojmenovat vztek neznamená mu podlehnout. Neznamená to, že musíš podle něj jednat. Znamená to zaregistrovat ho jako součást svého prožívání.

Můžeš cítit bolest a zároveň vztek na bolest. Můžeš cítit strach a zároveň se zlobit, že máš strach. Můžeš být smutná a zároveň se soudit za to, že jsi smutná.

Jednotlivé vrstvy se mohou objevovat současně.

A ty je můžeš všechny vnímat.

9. Co se děje, když přestáváme soudit vlastní prožívání?
Hodnocení vlastního prožívání bývá tak rychlé, že ho často ani nepostřehneme.

Přijde pocit a hned za ním rozsudek.

Přijde strach a už se bojím i toho, že se bojím.

Přijde zlost a hned se zlobím na sebe, že se zlobím.

Přijde smutek a začnu si vyčítat, že jsem tak citlivá.

Tím vzniká další vrstva prožitku. K původnímu pocitu se přidává boj s ním.

A tento boj může být velmi vyčerpávající.

Někdy pocit, který potlačujeme, nezmizí. Může zůstávat v pozadí a znovu se ozvat.

Nehodnocení není způsob, jak se zbavit nepříjemných pocitů. Není to ani snaha dostat se do klidu.

Je to možnost vnímat celý svůj prožitek takový, jaký právě je.

Mohu prožívat radost, aniž bych ji musela vlastnit.

Mohu cítit smutek, aniž bych se za něj odsuzovala.

Mohu cítit vztek, aniž bych ho musela potlačit nebo podle něj jednat.

Mohu mít strach, aniž bych si vyčítala, že se bojím.

To, co právě prožívám, se děje a je to v pořádku.

Neznamená to, že každá situace je v pořádku nebo že není potřeba něco řešit. Znamená to, že samotný prožitek nemusím odsoudit, abych se mohla rozhodnout, co dál.

10. A co když se začnu hodnotit za to, že hodnotím?
Tady je ještě jedna důležitá věc.

Nehodnotit není úkol, který musíš splnit. Není to další požadavek na sebe samu.

Když si řekneš:

„Nesmím hodnotit.“
„Zase soudím.“
„Tohle dělám špatně.“
„Už bych měla umět nehodnotit.“

Může se z nehodnocení stát další způsob, jak se sama hodnotíš.

A tak se může stát, že se začneš odsuzovat i za vlastní odsuzování.

Proto je důležité zahrnout do vnímání také samotné hodnocení.

Přišla zlost a hned za ní odsudek:

„Zase se zlobím, to je blbé.“

Aha, teď se zlobím a zároveň hodnotím svoji zlost.

Nebo:

„Zase jsem se začala soudit. To jsem ještě pořád nikam nedošla.“

Aha, teď se soudím za to, že se soudím.

I tohle je součástí toho, co právě prožívám.

Není potřeba vytvářet další požadavek. Můžeš zaznamenat i vlastní hodnocení a zůstat s ním v kontaktu.

11. Vnímání bez soudu – co se může otevřít?
Když se do vlastního prožívání nepřidává neustálé hodnocení, může se postupně měnit i to, jak celé své tělo vnímáme.

Představ si rozdíl mezi dvěma situacemi.

V první cítíš nervozitu a okamžitě se začneš kontrolovat. Sleduješ, jestli se netřeseš, jestli nemluvíš příliš rychle, jestli nevypadáš nejistě. Snažíš se působit jinak, než jak se právě cítíš.

V druhé situaci vnímáš nervozitu jako součást svého právě probíhajícího prožitku. Vnímáš tep, dech, hrdlo, břicho, obličej. Vnímáš i myšlenky a obavy. Nejsi sama sobě nepřítelem.

Rozdíl není v tom, že bys v druhé situaci musela být klidná.

Rozdíl je v tom, že se nemusíš sama před sebou schovávat.

Když se spojí pozorování, nehodnocení a důvěra, může se tělo postupně dostávat do uvolněnějšího, otevřenějšího a vnímavějšího stavu.

Pozornost už není tolik zaměstnaná kontrolou a posuzováním. Může se otevřít samotnému prožitku i tomu, co přichází z okolí.

Je to trochu jako nasávací houba. Vnímáš, co se děje kolem tebe, ale zároveň zůstáváš v kontaktu sama se sebou.

Nemusíš si předem určovat, co máš vnímat. Vnímání se může rozšiřovat samo.

A právě v tom je pro mě důležité spojení všech tří pilířů.

Pozorovat, nehodnotit a důvěřovat.

Nejde o to, že bychom se měli naučit být bez emocí, bez myšlenek nebo bez reakcí.

Jde o to, že se můžeme vracet k přímému prožívání, aniž bychom se od něj neustále odpojovali vlastním soudem.

12. Závěr – návrat k sobě
Nehodnotit neznamená být klidná.

Neznamená říkat „jsem v pohodě“, když nejsi.

Neznamená přestat cítit.

Znamená to vnímat, co právě prožíváš.

Teď se zlobím.

Teď je mi smutno.

Teď mám strach.

Teď si připadám ztracená.

Teď mě bolí hrudník. Cítím v něm tlak.

Teď jsem unavená, až mě bolí oči.

Teď se soudím.

Teď si něco vysvětluji.

Teď se bojím, co si o mně druzí pomyslí.

Jen to.

Děje se to. Vnímám to. Jsem s tím.

A pokud se znovu objeví hodnocení, i to patří k tomu, co právě vnímám.

K nehodnocení se vracíš v jednotlivých chvílích. Všímáš si prožitku, hodnocení, souzení i analýzy tak, jak se právě objevují.

Každý takový návrat je přímým kontaktem se sebou.

A právě proto jsou všechny tři pilíře důležité.

Pozorovat. Nehodnotit. Důvěřovat.

Ne proto, abys byla někým jiným.

Ale abys mohla být v kontaktu s tím, co už v tobě právě je.

"Pozorovat bez hodnocení je nejvyšší formou inteligence." Krishnamurti

Nehodnotit. Co to vlastně znamená?
Hodnotíme okolní svět, ale především sami sebe. Naučili jsme se rozlišovat, co je dobré a špatné, co bychom měli cítit a co ne. Proto často přichází hodnocení dřív, než si vůbec uvědomíme, co se v nás děje.

Hodnocení označuje prožitek jako dobrý nebo špatný. Souzení z něj vynáší verdikt, často o nás samotných. Analýza hledá vysvětlení, proč se něco děje a jak to spolu souvisí. Tyto procesy se často prolínají.

Důležité je rozlišit také pojmenování od hodnocení. Když řekneš „Teď cítím smutek“, „Vnímám tlak na hrudi“ nebo „Právě se ve mně objevuje vztek“, pouze zaznamenáváš svůj prožitek. Nepřidáváš k němu soud. Pojmenování může probíhat nahlas i jen v myšlenkách.

Nehodnotit neznamená přestat cítit, být klidná nebo se rozhodnout, co je správné. Znamená uvědomovat si, co právě prožíváš – emoce, tělesné vjemy, myšlenky, obavy i výčitky – bez okamžitého odsuzování.

A co když si všimneš, že právě hodnotíš sama sebe? I to můžeš zaznamenat: „Teď hodnotím svoji zlost.“ Nemusíš s tím nic dělat. Už samotné uvědomění je součástí nehodnocení.

Nehodnocení není další požadavek na sebe samu. Je to prostor, ve kterém můžeš vnímat svůj prožitek takový, jaký právě je.

Věnuj tomuto pilíři více času, je to velmi důležitá část. Hodnocení sama sebe je jediné, co dokáže zablokovat přístup k tělu úplně - souvisí s tím jakýkoliv projev na veřejnosti. Sebeodsouzení tě z těla vyhodí dřív, než se tam vůbec dostaneš. 

Tento pilíř je velmi důležitý a stojí za to věnovat mu zvláštní pozornost. Právě hodnocení a sebeodsuzování mohou výrazně ztížit kontakt s vlastním tělem. Často se to projevuje ve chvílích, kdy vystupuješ před ostatními, kdy jsi vidět nebo kdy máš pocit, že tě někdo posuzuje. V takových okamžicích se může pozornost obrátit k tomu, jak působíš na druhé, a uniká ti vlastní tělesné prožívání.

"Pozorovat bez hodnocení je nejvyšší formou inteligence." Krishnamurti

Podívej se na video, pak rozklikni odkaz pod videm, tam tě to přehoupne na třetí pilíř - DŮVĚRA 🫶

TŘETÍ PILÍŘ - DŮVĚRA >>>

Tělo je místo, odkud začíná porozumění