Kurz Tělo nikdy nelže

Důvěra

Důvěra není jistota, že všechno dobře dopadne. Je to opora, která ti dovolí zůstat, i když nevíš, jak to dopadne.

Co je tedy důvěra?

Je to opora, která ti dovolí zůstat, i když nevíš, jak to dopadne.

Důvěřovat znamená zůstávat u života takového, jaký se právě děje. I když nevíš, co přijde dál. I když neznáš výsledek. I když se věci vyvíjejí jinak, než sis představovala.

Často máme pocit, že abychom mohly být v klidu, potřebujeme vědět, jak všechno dopadne.

Potřebujeme mít jistotu, že jsme se rozhodly správně. Že jsme nic nepokazily. Že se nic zlého nestane. Že máme budoucnost alespoň trochu pod kontrolou.

Jenže život takhle nefunguje.

Nikdy nevíme úplně přesně, co přijde zítra. Neznáme všechny okolnosti, které se objeví. Nemůžeme předem vidět všechny cesty, kterými se náš život vydá.

A právě tady se otevírá důvěra.

Ne jako přesvědčení, že všechno bude dobré. Ale jako možnost být v životě i tehdy, když nevíme.

2. Život se totiž odehrává i bez našeho řízení
Žijeme v rytmech a proměnách.

Noc a den. Nádech a výdech. Napětí a uvolnění. Únava a energie. Slunce zapadá a ráno znovu vychází.

Tyto procesy se dějí, aniž bychom je musely řídit.

Tělo dýchá. Srdce bije. Trávíme, spíme, probouzíme se. Přichází hlad, únava, potřeba odpočinku.

Nemusíme vědomě řídit každý nádech. Nemusíme rozhodovat, kdy má srdce udeřit. Život v nás se odehrává neustále. I teď 🙂

A přesto máme často potřebu mít pod kontrolou téměř všechno ostatní.

Chceme vědět, co se stane. Chceme mít plán. Chceme předvídat, co nás čeká. Chceme se vyhnout tomu, co by mohlo bolet.

Když se něco vyvíjí jinak, než jsme čekaly, může se objevit strach a nejistota.

Ale život není něco, co musíme celé řídit. Jsme jeho součástí. Odehrává se v nás i kolem nás.

Důvěra v proces života znamená, že nemusíme znát všechny jeho další kroky.

3. Důvěra neznamená, že se nám musí všechno líbit
A pak přijde bolest hlavy.

Mysl řekne:

„To je špatně. To nechci. Musím to zastavit.“

Bolest může být těžká. Můžeme hledat úlevu, pomoc nebo lékařskou péči. Můžeme se o sebe postarat.

Zároveň ale bolest nemusíme z celku života vyřadit jako něco, co se nemělo stát.

Nemusíme vědět, proč přišla. Nemusíme v ní hledat skryté poselství. Nemusíme si říkat, že je pro nás vlastně dobrá.

Můžeme připustit, že právě teď je součástí naší zkušenosti.......

Podobně se můžeme ohlížet na vztah, který nás trápil, nebo na rozhodnutí, které bychom dnes udělaly jinak.

Mysl řekne:

„To byla chyba. Nemělo se to stát.“

Důvěra dovoluje připustit, že i tato zkušenost patří k našemu životu.

Nemusíme vědět, proč přišla. Nemusíme z ní dělat poučení. Nemusíme ji zpětně označit za dobrou, abychom ji mohly zahrnout do svého života.

Můžeme vnímat, co se skutečně stalo a co prožíváme dnes.

V životě jsou chvíle, které vítáme, i chvíle, které bychom si nevybraly.

Radost i trápení. Začátky i konce. Setkání i loučení. Život i smrt.

Všechno to patří k celku života.

Když říkám, že i bolest nebo smrt jsou součástí života, nemyslím tím, že jsou příjemné, že je máme vyhledávat nebo že se nemáme chránit.

Myslím tím, že i ony jsou součástí skutečnosti, která se děje.

Důvěra neznamená, že musíme všechno schvalovat. Znamená, že život nemusíme rozdělovat na to, co se smí stát, a na to, co se stát nemělo.

4. Příběh první – chyba v práci
Představ si ženu, která má v práci na starosti důležitou objednávku.

Zapomene ji odeslat. Kvůli tomu vznikne firmě velká finanční ztráta.

Právě zjistila, co se stalo.

Ztuhne. Tvář jí rudne. Srdce se rozbuší. V břiše cítí sevření, na hrudi tlak a v krku knedlík. Dlaně se potí. V hlavě jí hučí.

A okamžitě se objeví otázky:

„Co teď bude?“
„Příjdu o práci?“
„Jak to napravím?“
„Co když už mi nikdo nebude důvěřovat?“

Možná se začne snažit představit si všechny možné následky. V hlavě si přehrává rozhovor s nadřízeným, reakce kolegů, finanční dopady a svou budoucnost ve firmě.

Chce vědět, jak to dopadne.

Chce mít jistotu, že o práci nepřijde. Že se situace vyřeší. Že se všechno vrátí do pořádku.

Ale tu jistotu teď nemá......

A právě v této chvíli se můžeme podívat na důvěru.

Důvěra neznamená, že žena přestane vnímat závažnost své chyby. Neznamená, že bude předstírat, že se nic nestalo.

Může si uvědomit, že neví, co bude dál.

Možná bude muset nést následky. Možná bude muset něco vysvětlit, napravit nebo změnit. Možná se její pracovní život skutečně promění.

To všechno zatím neví.

Může ale udělat to, co je právě teď potřeba. Zjistit rozsah škody. Informovat nadřízeného. Hledat řešení. Přiznat chybu.

Nemusí přitom předem znát celý výsledek.

Důvěra jí nedává záruku, že všechno dobře dopadne. Dává jí možnost být v této situaci, i když neví, jak dopadne.

A možná si právě v takové chvíli všimne, jak velkou část své energie věnuje snaze předvídat budoucnost.

Kolik různých scénářů si vytváří. Kolikrát si v hlavě přehrává, co by kdyby......

A přitom je právě teď tady. V této kanceláři. V tomto okamžiku. Má před sebou konkrétní situaci, na kterou může odpovědět.

Důvěra neznamená, že se přestane zajímat o výsledek. Znamená, že nemusí celý výsledek prožít už teď, ještě než vůbec nastal.

5. Příběh druhý – maminka s dítětem bez čepice
Představ si podzimní ulici.

Jdeš po chodníku a vidíš maminku s kočárkem. Dítě nemá čepici. Je chladno a fouká vítr.

Možná tě okamžitě napadne:

„To dítě nemá čepici?“
„Vždyť je zima.“
„Proč mu ji nedala?“

Možná začneš přemýšlet, jestli je dítěti zima, jestli maminka ví, co dělá, nebo jestli se o něj dostatečně stará.

Ale ve skutečnosti neznáš celý příběh.

Nevíš, co se stalo před chvílí. Nevíš, jestli dítě čepici samo sundalo. Nevíš, jestli ji maminka má v tašce. Nevíš, jak se dítě cítí.

A nemusíš to vědět.

Důvěra se v této situaci může projevit právě tím, že nemusíš mít všechno vysvětlené.

Nemusíš vědět, proč se maminka rozhodla právě takhle. Nemusíš si doplnit celý její příběh. Nemusíš mít jistotu, že víš, co je pro ni a její dítě nejlepší.

Můžeš připustit, že existuje něco, co neznáš.

A to je důležitá součást důvěry.

Často chceme mít jasno nejen ve vlastním životě, ale i v životě druhých lidí. Chceme vědět, proč se chovají určitým způsobem, co si myslí a jaké mají důvody.

Jenže nevidíme všechno.

Důvěra nám dovoluje žít i s tím, že některé věci nevíme. Že nemáme celý obraz. Že nemusíme mít na všechno odpověď.

A možná je to pro nás někdy velmi osvobozující.

Nemusíme všechno rozluštit. Nemusíme mít všechno pod kontrolou. Nemusíme znát všechny souvislosti, abychom mohly pokračovat ve svém životě.

6. Příběh třetí – zpráva v telefonu
Přichází zpráva:

„POTŘEBUJI S TEBOU NUTNĚ MLUVIT.“

Nevíš, co se stalo.

A tvoje mysl okamžitě začne vytvářet různé scénáře.

„Co se stalo?“
„Udělala jsem něco špatně?“
„Je někdo nemocný?“
„Stalo se něco dětem?“
„Proč mi píše takhle?“

Možná si vzpomeneš na něco, co jsi udělala. Možná se objeví špatné svědomí. Možná máš pocit, že už dopředu víš, co ti druhý člověk chce říct.

Tělo může reagovat velmi rychle.

Srdce se rozbuší. Břicho se stáhne. V hrudníku se objeví tlak. Můžeš cítit horkost v obličeji, napětí v krku nebo neklid v rukou.

A teď přichází potřeba vědět.

Chceš okamžitě zavolat. Chceš se zeptat, co se stalo. Chceš mít odpověď. Chceš vědět, jestli je všechno v pořádku.

Nejistota může být velmi nepříjemná.

Možná začneš v hlavě přehrávat všechny možné varianty. Snažíš se připravit na to nejhorší. Jako bys tím mohla získat kontrolu nad tím, co přijde.

Jenže pořád nevíš.

A právě tady se můžeme dotknout důvěry.

Důvěra není přesvědčení, že zpráva určitě znamená něco dobrého. Není to ani ujišťování sebe sama, že se nic nestalo.

Je to možnost připustit:

„Nevím, co se stalo.“
„Nevím, co mi chce říct.“
„Nevím, jak tento rozhovor dopadne.“

A přesto můžeš být v této chvíli sama se sebou.

Můžeš vnímat, co se právě děje v těle. Můžeš cítit strach, nejistotu, napětí nebo špatné svědomí.

A můžeš udělat svůj další krok. Zavolat. Odepsat. Počkat na odpověď.

Nemusíš ale předem prožít všechny možné budoucnosti.

Představ si, že právě takovou zprávu dostaneš.

Jak moc chceš vědět, co se stalo? Jak moc potřebuješ mít jistotu? Jaké scénáře se ti začnou objevovat v hlavě?

A co se děje, když připustíš, že odpověď zatím nemáš?

Možná stále cítíš strach. Možná se nic viditelně nezmění. Ale nemusíš už v této chvíli znát konec příběhu.

To je důvěra.

7. Plánování a potřeba mít život pod kontrolou
Plánujeme práci, vztahy, děti, kariéru i svůj život.

Plánování je přirozenou součástí života. Pomáhá nám rozhodovat se, připravovat se a jednat.

Víme ale jen to, co víme dnes.

Nevidíme celý život před sebou. Neznáme všechny okolnosti, které přijdou. Nevíme, s kým se potkáme, co se změní, co se nám podaří a co bude jinak.

Mysl chce jistotu:

„Co bude?“
„Jak to dopadne?“
„Bude všechno v pořádku?“
„Vyjde mi to?“
„Co když se něco pokazí?“

A někdy se snažíme vyřešit už dnes i to, co ještě vůbec nenastalo.

Představujeme si budoucí situace. Připravujeme se na ně. Vytváříme si různé scénáře. Chceme mít všechno promyšlené, abychom nebyly překvapené.

Jenže život pokračuje dál, i když my máme svůj plán.

Někdy se věci vyvinou jinak, než jsme čekaly. Někdy přijde změna, kterou jsme neplánovaly. Někdy se otevře úplně jiná cesta.

Důvěra se dotýká právě chvíle, kdy naše představa končí a život pokračuje dál.

Nemusíme hned vědět, proč se něco stalo. Nemusíme okamžitě hledat poučení. Nemusíme znát výsledek.

Můžeme vnímat, co je dnes, a udělat dnešní krok.

Důvěra neznamená, že přestaneme plánovat. Znamená, že naše plány nemusí být jedinou možnou podobou budoucnosti.

8. Když život změní naše plány
Možná sis někdy plánovala vztah, rodinu, práci nebo budoucnost úplně jinak.

Měla jsi představu, jak bude tvůj život vypadat.

A potom přišlo něco, co jsi nečekala.

Vztah skončil. Přišla nemoc. Změnila se práce. Někdo odešel. Něco, na čem ti záleželo, se nepodařilo.

Mysl se může vracet k otázkám:

„Proč se to stalo právě mně?“
„Co jsem udělala špatně?“
„Kdybych se tehdy rozhodla jinak, bylo by všechno jiné?“
„Jak se tohle mohlo stát?“

A někdy se přidá přesvědčení:

„Tohle se nemělo stát.“
„Takhle můj život vypadat neměl.“

Důvěra neznamená, že takovou zkušenost musíš označit za dobrou.

Nemusíš si říkat, že to tak mělo být. Nemusíš hledat vyšší smysl. Nemusíš z ní dělat poučení.

Můžeš vnímat, co se skutečně stalo. Můžeš cítit bolest, smutek, vztek nebo prázdnotu.

A můžeš připustit, že i tato zkušenost je součástí tvého života.

Ne proto, že by byla příjemná nebo že by sis ji vybrala.

Ale proto, že se stala.

Důvěra dovoluje životu pokračovat, i když se jeho podoba změnila.

Nemusíš dnes vědět, jak bude tvůj život vypadat za rok. Nemusíš vědět, co z této zkušenosti jednou vzejde.

Můžeš žít dnešek.

9. Důvěra v přirozené proměny těla
Důvěra se netýká jen velkých životních událostí.

Děje se i v každodenních chvílích, kdy se mění naše tělesné prožívání.

Představ si, že cítíš napětí. Tělo je stažené, dech je mělčí, v ramenou máš tíhu.

Často máme tendenci chtít se co nejrychleji uvolnit. Chceme, aby napětí zmizelo. Chceme se cítit lépe.

Ale tělo není stroj, ve kterém nastavíme požadovaný stav.

Napětí a uvolnění se přirozeně střídají. Někdy se napětí objeví, zesílí, chvíli zůstává a potom se promění. Někdy trvá déle. Někdy se vrací.

Důvěra znamená, že tělu nemusíme předepisovat, jak rychle se má změnit.

Můžeme vnímat, co se právě děje. Můžeme mu dát prostor. A někdy se začne něco měnit samo.

Dech se může prohloubit. Ramena mohou povolit. Břicho se může uvolnit. Tělo může přejít do většího klidu a otevřenosti.

Nemusíme ale čekat, že se to stane pokaždé.

Uvolnění není důkazem důvěry. Ani napětí není důkazem, že nedůvěřujeme.

Důvěra není výsledek, kterého máme dosáhnout. Je to možnost nechat tělesné procesy probíhat, aniž bychom je neustále kontrolovaly.

10. Otevřenost a vnímavost
Když se nemusíme neustále snažit předvídat, řídit a kontrolovat, může se objevit ještě něco dalšího.

Větší otevřenost a vnímavost.

Možná znáš chvíle, kdy jsi úplně ponořená do přítomnosti. Nic zvláštního se neděje, ale vnímáš toho mnohem víc.

Vnímáš prostor kolem sebe. Zvuky. Pohyb. Atmosféru. Jemné změny, které bys jindy přehlédla.

Nemusíš všechno analyzovat. Nemusíš si každou informaci vědomě vyhodnocovat.

Je to, jako bys byla nasávací houba. Otevřená tomu, co přichází. Přijímáš svět kolem sebe a současně vnímáš sama sebe.

Pro mě je tento stav podobný tomu, jak jsem vnímala svět jako dítě. Je v něm přirozenost, otevřenost a zvědavost. Není tam tolik předem vytvořených představ o tom, co se má stát.

V takové chvíli se nemusíme snažit všechno pochopit dřív, než to vůbec zažijeme.

Můžeme být otevřené tomu, co přichází.

A právě důvěra dovoluje, aby se taková otevřenost mohla objevit. Nemusíme vědět, co přijde. Nemusíme si předem určovat, co máme vnímat.

Život k nám přichází v každém okamžiku.

11. Důvěra neznamená nečinnost
Tuto větu chci zdůraznit, protože důvěra bývá někdy zaměňována za pasivitu.

Důvěřovat životu neznamená všechno nechat být a nic neřešit.

Můžeme jednat. Můžeme hledat pomoc. Můžeme se chránit. Můžeme se rozhodnout odejít. Můžeme něco změnit, napravit nebo ukončit.

To všechno patří k životnímu procesu.

Důvěra znamená, že nemusíme nejdřív rozhodnout, jestli je naše zkušenost dobrá nebo špatná, abychom na ni mohly odpovědět.

Můžeme vnímat, co se děje, a udělat to, co je právě teď potřeba.

Nemusíme znát všechny další kroky. Nemusíme mít jistotu o výsledku.

Stačí dnešní krok.

12. Co nám důvěra přináší?
Co nám taková důvěra přináší?

Nemusíme v hlavě stále znovu vytvářet jistotu o budoucnosti, kterou nemáme.

Nemusíme předem prožít všechny možné scénáře. Nemusíme se neustále připravovat na to, co by se mohlo pokazit.

Pozornost se může vrátit k tomu, co se děje dnes. K tělu, k našim potřebám, k lidem kolem nás a k tomu, co můžeme právě teď udělat.

Neznamená to, že bolest zmizí. Neznamená to, že každé rozhodnutí bude snadné nebo že všechno dobře dopadne.

Můžeme ho prožít. Můžeme o sebe pečovat. Můžeme jednat. A můžeme nechat další okamžik přijít, aniž bychom předem znaly jeho podobu.

Znamená to, že nemusíme ke každému prožitku přidávat další boj s tím, že vůbec nastal.

Je dobré si uvědomit, že to, co je vyřčeno, vykonáno, prostě to, co se stane, už patří minulosti. Jako ve známé písničce – minulost je fake. Je tam krásně vystiženo, že s tím, co už se stalo, se nedá nic… ale vůbec nic udělat.

Ano, můžeme se omluvit, můžeme koupit novou rozbitou věc. Ale některé věci se jednoduše nedají vrátit.

A právě proto tyto procesy existují. Jako zkušenost, jako prožitek, který k nám promlouvá:

„Hele, tohle se stalo.“

A ty sice nevíš proč, ale to není důležité. Nemusíš tomu hned rozumět, nemusíš znát důvod ani hledat vysvětlení.

Důvěřuj v proces.

Důvěra nám dovoluje žít i v nejistotě.

Neznamená, že už se nikdy nebudeme bát. Znamená, že nemusíme mít jistotu, abychom mohly pokračovat.

Neznamená, že už nikdy nebudeme chtít mít věci pod kontrolou. Znamená, že nemusíme mít pod kontrolou celý život.

A někdy se právě tehdy objeví větší lehkost. Ne proto, že jsme ji vyrobily, ale protože už nemusíme nést navíc i neustálou potřebu vědět, co přijde.

13. Závěr – důvěřovat životu
Důvěra není něco, čeho člověk dosáhne.

Není to stav, ve kterém už nikdy nepochybuješ, nebojíš se nebo nevíš.

Důvěra je možnost zůstat v kontaktu se životem, i když nemáš jistotu.

Život se neustále proměňuje. Něco přichází, něco odchází. Něco nás potěší, něco nás překvapí a něco nás bolí.

Nemůžeme znát celý příběh dopředu.

Nemusíme vědět, proč se všechno děje právě tak, jak se děje. Nemusíme znát jeho konec.

Můžeme vnímat, co je dnes. Můžeme pečovat o sebe. Můžeme jednat. Můžeme udělat svůj dnešní krok.

A potom přijde další okamžik.

Nevím, co přijde zítra.

Nevím, jak dopadne dnešní situace.

Nevím, jaký bude další krok.

A přesto mohu být tady. V životě, který se právě odehrává.

Důvěra není jistota, že všechno dobře dopadne. Je to opora, která ti dovolí zůstat, i když nevíš, jak to dopadne.

" Tento lidský život je jako hostinec. Každé ráno přichází nový host.

Radost, sklíčenost, podlost i krátký okamžik uvědomění přicházejí jako nečekaní návštěvníci.

Přivítej je a pohosti všechny! I kdyby to byl zástup zármutků, který násilně vymete tvůj dům a zbaví ho veškerého nábytku, přesto zacházej s každým hostem s úctou. Možná tě jen připravuje na něco nového a radostného.

Temné myšlenky, stud i zlobu přivítej u dveří se smíchem a pozvi je dál.

Buď vděčný za každého, kdo přichází, protože každý z nich byl poslán jako průvodce zpoza hranic našeho světa.

" Rúmí, báseň "Hostinec"

 

Důvěra není jistota, že všechno dobře dopadne. Je to opora, která ti dovolí zůstat, i když nevíš, jak to dopadne. Důvěra. Co to vlastně znamená?

 

I když už umíš nehodnotit, samo o sobě to ještě neznamená, že plně důvěřuješ. Nehodnocení ti umožňuje všimnout si, co právě prožíváš, bez okamžitého rozsudku. Důvěra jde dál: zůstáváš u života takového, jaký se právě děje, i když nevíš, co znamená ani jak bude pokračovat.

 

Žijeme v rytmech a proměnách. Noc a den. Nádech a výdech. Napětí a uvolnění. Únava a energie. Slunce zapadá a ráno znovu vychází. Tyto procesy se dějí, aniž bychom je musely řídit.

 

Tělo dýchá. Srdce bije. Přichází únava, hlad, potřeba odpočinku. Všímáme si, co se v nás děje, a odpovídáme na to. Také to je důvěra v proces života, který se odehrává v nás i kolem nás.

 

A pak přijde bolest hlavy. Mysl řekne: „To je špatně. To nechci. Musím to zastavit.“

 

Bolest může být těžká a můžeme hledat úlevu nebo pomoc. Zároveň je součástí toho, co právě prožíváme. Důvěra pro mě znamená, že ani bolest nemusím z celku života vyřadit jako něco, co se nemělo stát. Nemusím vědět, proč přišla, ani v ní hledat skryté poselství.

 

Podobně se můžeme ohlížet na vztah, který nás trápil, nebo na rozhodnutí, které bychom dnes udělaly jinak. Mysl řekne: „To byla chyba. Nemělo se to stát.“ Důvěra dovoluje připustit, že i tato zkušenost patří k našemu životu. Nemusíme vědět, proč přišla, ani z ní dělat poučení. Můžeme vnímat, co se skutečně stalo a co prožíváme teď.

 

V životě jsou chvíle, které vítáme, i chvíle, které bychom si nevybraly. Radost i trápení. Začátky i konce. Život i smrt. Všechno to patří k celku života. Když říkám, že bolest nebo smrt jsou „správně“, nemyslím tím, že jsou příjemné, že je máme vyhledávat nebo že se nemáme chránit. Myslím tím, že i ony jsou součástí skutečnosti, která se děje.

 

Odsouzení vynáší verdikt. Důvěra dovoluje skutečnosti být součástí života.

 

Odsouzení říká: „Tohle je špatně. Nemělo by se to dít. Udělala jsem chybu.“ Důvěra nevyžaduje, abychom svou zkušenost označily za dobrou. Můžeme cítit bolest, strach nebo smutek a přitom připustit, že právě tohle teď prožíváme.

 

Důvěra je samostatný pilíř, protože si můžeme všimnout svého prožitku a přestat se za něj soudit, a přesto chtít, aby se život vyvíjel jen podle našich představ. Důvěřovat znamená zůstávat v kontaktu s tím, co se děje, i když neznáme jeho pokračování.

 

A tady přichází každodenní plánování.

 

Plánujeme práci, vztahy, děti, kariéru i svůj život. Plánování nám pomáhá rozhodovat se a jednat. Víme ale jen to, co víme dnes. Nevidíme celý život před sebou. Mysl chce jistotu: co bude, jak to dopadne, jestli se všechno povede.

 

Důvěra se dotýká chvíle, kdy naše představa končí a život pokračuje dál. Když se věci vyvinou jinak, než jsme čekaly. Když přijde změna, kterou jsme neplánovaly. Nemusíme hned vědět, proč se to stalo ani co z toho nakonec vzejde. Můžeme vnímat, co je dnes, a udělat dnešní krok.

 

Důvěra v procesy je podle mě už přítomná. Nemusíme ji vymyslet ani si ji nařídit. Tělo žije: dýchá, tráví, spí a probouzí se. Život se proměňuje, i když neznáme všechny jeho další kroky.

 

Často ale chceme mít jistotu, co se stane. Hodnotíme, analyzujeme, bojíme se budoucnosti a snažíme se ji předem vyřešit. Tím se můžeme vzdálit od toho, co skutečně prožíváme právě teď.

 

Proto se vracíme k tělu. Ne proto, aby nám každý vjem řekl, co máme udělat. Abychom si všimly, co právě cítíme: tlak, bolest, únavu, teplo, sevření, nebo třeba nic určitého. Tělesný vjem je část naší současné zkušenosti. Nemusíme z něj hned vyvozovat, co znamená nebo co přijde.

 

Klid, bolest i napětí se mohou objevit. Všechny patří k tomu, co právě prožíváme. Můžeme u toho chvíli zůstat, aniž bychom musely znát vysvětlení nebo konec příběhu.

 

Důvěra neznamená nečinnost. Můžeme jednat, hledat pomoc, pečovat o sebe a chránit se. To všechno patří k životnímu procesu. Důvěra znamená, že nemusíme nejdřív rozhodnout, zda je naše zkušenost dobrá, špatná, správná nebo chybná, abychom ji mohly vnímat a odpovědět na to, co potřebujeme dnes. Věta, že důvěra neznamená nečinnost Je mimořádně důležitá, protože předchází častému nedorozumění, že důvěřovat životu znamená všechno nechat být a nic neřešit.

 

Důvěřovat životu pro mě znamená zahrnout do něj i to, čemu nerozumím a co bych si sama nevybrala. Nevím, co přijde zítra. Dnes mohu být u toho, co se děje, a žít svůj dnešní krok.

 

Co nám taková důvěra přináší?

 

Nemusíme v hlavě stále znovu vytvářet jistotu o budoucnosti, kterou nemáme. Pozornost se může vrátit k tomu, co se děje dnes: k tělu, k potřebám, k lidem kolem nás a k tomu, co můžeme právě teď udělat.

 

Neznamená to, že bolest zmizí nebo že každé rozhodnutí bude snadné. Znamená to, že nemusíme ke každému prožitku přidávat další boj s tím, že vůbec nastal. Můžeme ho vnímat, pečovat o sebe a nechat další okamžik přijít, aniž bychom předem znaly jeho podobu.

 

Tohle je důvěra v proces života. I když nevíme, co přijde dál.

 

Důvěra není něco, čeho člověk dosáhne. Je to další způsob, jak si uvědomovat a prožívat život takový, jaký právě je.

 

Proč je tenhle pilíř důležitý?

 

Když odmítáme, že se něco děje, přidává se k samotné zkušenosti další boj: „Tohle se nemělo stát. Musím vědět, proč se to děje a jak to skončí.“ Důvěra je důležitá, protože život nemáme celý pod kontrolou. Pomáhá nám zůstat v kontaktu s tím, co se právě děje, i když je to bolestivé a nevíme, co bude dál.

Podívej se na video, pak rozklikni odkaz pod videm, tam tě to přehoupne na závěr - INTEGRACI ♾️

Tělo je místo, odkud začíná porozumění