
Důvěra

Důvěra není jistota, že všechno dobře dopadne. Je to opora, která ti dovolí zůstat, i když nevíš, jak to dopadne.
Důvěra. Co to vlastně znamená?
I když už umíš nehodnotit, samo o sobě to ještě neznamená, že důvěřuješ. Nehodnocení ti umožňuje všimnout si, co právě prožíváš, bez okamžitého rozsudku. Důvěra jde dál: zůstáváš u života takového, jaký se právě děje, i když nevíš, co znamená ani jak bude pokračovat.
Žijeme v rytmech a proměnách. Noc a den. Nádech a výdech. Napětí a uvolnění. Únava a energie. Slunce zapadá a ráno znovu vychází. Tyto procesy se dějí, aniž bychom je musely řídit.
Tělo dýchá. Srdce bije. Přichází únava, hlad, potřeba odpočinku. Všímáme si, co se v nás děje, a odpovídáme na to. Také to je důvěra v proces života, který se odehrává v nás i kolem nás.
A pak přijde bolest hlavy. Mysl řekne: „To je špatně. To nechci. Musím to zastavit.“
Bolest může být těžká a můžeme hledat úlevu nebo pomoc. Zároveň je součástí toho, co právě prožíváme. Důvěra pro mě znamená, že ani bolest nemusím z celku života vyřadit jako něco, co se nemělo stát. Nemusím vědět, proč přišla, ani v ní hledat skryté poselství.
Podobně se můžeme ohlížet na vztah, který nás trápil, nebo na rozhodnutí, které bychom dnes udělaly jinak. Mysl řekne: „To byla chyba. Nemělo se to stát.“ Důvěra dovoluje připustit, že i tato zkušenost patří k našemu životu. Nemusíme vědět, proč přišla, ani z ní dělat poučení. Můžeme vnímat, co se skutečně stalo a co prožíváme teď.
V životě jsou chvíle, které vítáme, i chvíle, které bychom si nevybraly. Radost i trápení. Začátky i konce. Život i smrt. Všechno to patří k celku života. Když říkám, že bolest nebo smrt jsou „správně“, nemyslím tím, že jsou příjemné, že je máme vyhledávat nebo že se nemáme chránit. Myslím tím, že i ony jsou součástí skutečnosti, která se děje.
Odsouzení vynáší verdikt. Důvěra dovoluje skutečnosti být součástí života.
Odsouzení říká: „Tohle je špatně. Nemělo by se to dít. Udělala jsem chybu.“ Důvěra nevyžaduje, abychom svou zkušenost označily za dobrou. Můžeme cítit bolest, strach nebo smutek a přitom připustit, že právě tohle teď prožíváme.
Důvěra je samostatný pilíř, protože si můžeme všimnout svého prožitku a přestat se za něj soudit, a přesto chtít, aby se život vyvíjel jen podle našich představ. Důvěřovat znamená zůstávat v kontaktu s tím, co se děje, i když neznáme jeho pokračování.
A tady přichází každodenní plánování.
Plánujeme práci, vztahy, děti, kariéru i svůj život. Plánování nám pomáhá rozhodovat se a jednat. Víme ale jen to, co víme dnes. Nevidíme celý život před sebou. Mysl chce jistotu: co bude, jak to dopadne, jestli se všechno povede.
Důvěra se dotýká chvíle, kdy naše představa končí a život pokračuje dál. Když se věci vyvinou jinak, než jsme čekaly. Když přijde změna, kterou jsme neplánovaly. Nemusíme hned vědět, proč se to stalo ani co z toho nakonec vzejde. Můžeme vnímat, co je dnes, a udělat dnešní krok.
Důvěra v procesy je podle mě už přítomná. Nemusíme ji vymyslet ani si ji nařídit. Tělo žije: dýchá, tráví, spí a probouzí se. Život se proměňuje, i když neznáme všechny jeho další kroky.
Často ale chceme mít jistotu, co se stane. Hodnotíme, analyzujeme, bojíme se budoucnosti a snažíme se ji předem vyřešit. Tím se můžeme vzdálit od toho, co skutečně prožíváme právě teď.
Proto se vracíme k tělu. Ne proto, aby nám každý vjem řekl, co máme udělat. Abychom si všimly, co právě cítíme: tlak, bolest, únavu, teplo, sevření, nebo třeba nic určitého. Tělesný vjem je část naší současné zkušenosti. Nemusíme z něj hned vyvozovat, co znamená nebo co přijde.
Klid, bolest i napětí se mohou objevit. Všechny patří k tomu, co právě prožíváme. Můžeme u toho chvíli zůstat, aniž bychom musely znát vysvětlení nebo konec příběhu.
Důvěra neznamená nečinnost. Můžeme jednat, hledat pomoc, pečovat o sebe a chránit se. To všechno patří k životnímu procesu. Důvěra znamená, že nemusíme nejdřív rozhodnout, zda je naše zkušenost dobrá, špatná, správná nebo chybná, abychom ji mohly vnímat a odpovědět na to, co potřebujeme dnes.
Důvěřovat životu pro mě znamená zahrnout do něj i to, čemu nerozumím a co bych si sama nevybrala. Nevím, co přijde zítra. Dnes mohu být u toho, co se děje, a žít svůj dnešní krok.
Co nám taková důvěra přináší?
Nemusíme v hlavě stále znovu vytvářet jistotu o budoucnosti, kterou nemáme. Pozornost se může vrátit k tomu, co se děje dnes: k tělu, k potřebám, k lidem kolem nás a k tomu, co můžeme právě teď udělat.
Neznamená to, že bolest zmizí nebo že každé rozhodnutí bude snadné. Znamená to, že nemusíme ke každému prožitku přidávat další boj s tím, že vůbec nastal. Můžeme ho vnímat, pečovat o sebe a nechat další okamžik přijít, aniž bychom předem znaly jeho podobu.
Tohle je důvěra v proces života. I když nevíme, co přijde dál.
Proč je tenhle pilíř důležitý?
Když odmítáme, že se něco děje, přidává se k samotné zkušenosti další boj: „Tohle se nemělo stát. Musím vědět, proč se to děje a jak to skončí.“ Důvěra je důležitá, protože život nemáme celý pod kontrolou. Pomáhá nám zůstat v kontaktu s tím, co se právě děje, i když je to bolestivé a nevíme, co bude dál.
"Tento lidský život je jako hostinec. Každé ráno nový host. Radost, zoufalství, podlost, i krátký okamžik uvědomění přichází jako nečekaný návštěvník.
Vítej a pohosti je všechny! I kdyby to byl zástup trápení, který násilně vymete tvůj dům z veškerého nábytku, přesto ke každému hostu přistupuj čestně. Možná tě jen připravuje na nějakou novou radost.
Temnou myšlenku, stud, zlobu, vítej u dveří se smíchem a zvi je dál. Buď vděčný za každého, kdo přijde, protože každý je poslán jako průvodce odkudsi vyšší." Rúmí, báseň "Hostinec"
Tělo je místo, odkud začíná porozumění
